EMMA SRNCOVÁ

výtvarnice a malířka
narozena: 22. 8. 1942 v Praze
rozená: Macenauerová
otec: Bedřich Macenauer
matka: Eliška Egertová Macenauerová
bratr: Bedřich Macenauer
rodina pochází z Plzně
vdaná 3x, manželé: Ing. Vladimír Navrátil, Jiří Srnec, Pavel Beránek
děti: Lucie (1963), Jan (1967), Barbora (1969)
vnoučata: Filip, Barbora, Tobiáš, Emma, Kryštof, Jakub

Od mládí jsem nemalovala, neměla jsem ani jedničku z kreslení. Horko těžko jsem odmaturovala na gymnáziu, kde mne při tělocviku vybrali do školy manekýnek. Toto povolání jsem dělala do roku 1960. Na československé výstavě v Kyjevě (tenkrát SSSR, Ukrajina) jsem dostala nabídku stát se herečkou v Černém divadle Jiřího Srnce, ve kterém jsem setrvala 20 let. Se mnou do souboru nastoupili samí výtvarníci a já, i pod jejich vlivem, jsem začala také tvořit. Malovala jsem pro své potěšení, později jsem spolupracovala i na divadelních výpravách a filmech. Po rozvodu v roce 1980 se malování stalo mým povoláním. Vystavovala jsem od roku 1972 na mnoha místech světa. Celkem téměř 170 výstav. Nyní mne už nebaví cestovat a tak vystavuji výhradně v Čechách. Můj koníček je vlastně moje práce, ale v poslední době mne ještě baví přestavování a zařizování u nás doma. Nejvíce se „dobíjím" v domečku na Šumavě, kde jsem pomalovala a zrenovovala, co se dalo. Ráda chodím do lesa, na houby a užívám si vesnického života. Mám tam hodně kamarádů, kteří o mne pečují a také hodně „pelíšků", kde stále častěji odpočívám. Po 70. narozeninách děkuji za každé nové ráno. Už jsem pochopila, co znamená to babičkovské: Hlavně to zdravíčko!

V Praze, jaro 2016

... a uběhl zase nějaký čas. Zemřel manžel Pavel, potom milovaná jezevčice Kačenka a nakonec i yorkšířice Mimi. Než jsem se stačila zhroutit, pořídila mi dcera Barbora novou pejsici Pupí. Je to Yorkshire Bievver teriér, černobílá, nestojí jí uši a je to Čertice. Občas začíná i poslouchat, ale vždy je to miláček a můj parťák a ošetřovatelka.
Stále více cítím, že to stáří není pro sraby, ale dělám, co mohu. Jenom jsem více unavená a občas někam jdu a nevím proč.
Mám ještě novou lásku. "JAHODU" (byla a je jahodové barvy). Kamenný domek na Šumavě, která mne vždy lákala, a teď po složitých opravách domečku, si zde užívám odpočinek. Koukám na koně, krávy a ovce a každé ráno mne dojímá. Mám tady nové kamarády, kteří mne vzali do rodiny a hodně mi pomáhají. Vždy jsem toužila mít babičku na venkově a teď se mi to vlastně povedlo.

Jaro 2017

Tak jsem si to před rokem všechno hezky naplánovala, pochválila a to se asi nemá. Před mnoha lety jsem ve svém životopise psala, ...ŽE PO KAŽDÉ FACCE PŘIJDE POHLAZENÍ A NAOPAK... Tak já se teď zrovna nacházím v tom „naopak".
Na podzim jsem dvakrát upadla a potloukla se v jižních Čechách a při příjezdu v listopadu do Prahy se z namožené levé ruky (moje diagnóza) vyklubala hnusná, agresivní choroba, která vyžadovala okamžitou léčbu. Mám za sebou čtyřměsíční chemoterapii a nyní si „užívám" bioléčbu i s chemo. Asi v červnu by měla být operace. Nemám ráda dohady, a tak píši raději vše na rovinu.
Chápete, že s Vámi všemi nemohu být v Českém Krumlově na výstavě, kam jsem se opravdu hrozně těšila, ale můj optimismus mi říká, že v září už bude vše zase lepší a já se s vámi na té mojí krásné výstave v českokrumlovském klášteře setkám a oslavíme společně moje 75. narozeniny. Nedobrovolně jsem změnila účes, ale když se pomaluji, nasadím brejle a paruku, omládnu a nikdo mne nepoznává. No, ráno je to horší...