 |
|
|
EMMA SRNCOVÁ
výtvarnice a malířka
narozena: 22. 8. 1942 v Praze
rozená: Macenauerová
otec: Bedřich Macenauer
matka: Eliška Egertová Macenauerová
bratr: Bedřich Macenauer
rodina pochází z Plzně
vdaná 3x, manželé: Ing. Vladimír Navrátil, Jiří Srnec, Pavel Beránek
děti: Lucie (1963), Jan (1967), Barbora (1969)
vnoučata: Filip, Barbora, Tobiáš, Emma, Kryštof, Jakub, Růženka
pravnoučata: Alfréd, Emilka
Od mládí jsem nemalovala, neměla jsem ani jedničku z kreslení. Horko těžko jsem odmaturovala na gymnáziu, kde mne při tělocviku vybrali do školy manekýnek. Toto povolání jsem dělala do roku 1960. Na československé výstavě v Kyjevě (tenkrát SSSR, Ukrajina) jsem dostala nabídku stát se herečkou v Černém divadle Jiřího Srnce, ve kterém jsem setrvala 20 let. Se mnou do souboru nastoupili samí výtvarníci a já, i pod jejich vlivem, jsem začala také tvořit. Malovala jsem pro své potěšení, později jsem spolupracovala i na divadelních výpravách a filmech. Po rozvodu v roce 1980 se malování stalo mým povoláním. Vystavovala jsem od roku 1972 na mnoha místech světa. Celkem téměř 170 výstav. Nyní mne už nebaví cestovat a tak vystavuji výhradně v Čechách. Můj koníček je vlastně moje práce, ale v poslední době mne ještě baví přestavování a zařizování u nás doma. Nejvíce se „dobíjím" v domečku na Šumavě, kde jsem pomalovala a zrenovovala, co se dalo. Ráda chodím do lesa, na houby a užívám si vesnického života. Mám tam hodně kamarádů, kteří o mne pečují a také hodně „pelíšků", kde stále častěji odpočívám. Po 70. narozeninách děkuji za každé nové ráno. Už jsem pochopila, co znamená to babičkovské: Hlavně to zdravíčko!
V Praze, jaro 2016
... a uběhl zase nějaký čas. Zemřel manžel Pavel, potom
milovaná jezevčice Kačenka a nakonec i yorkšířice
Mimi. Než jsem se stačila zhroutit, pořídila mi dcera
Barbora novou pejsici Pupí. Je to Yorkshire Bievver
teriér, černobílá, nestojí jí uši a je to Čertice.
Občas začíná i poslouchat, ale vždy je to miláček a můj
parťák a ošetřovatelka.
Jaro 2017
Tak jsem si to před rokem všechno hezky naplánovala, pochválila a to se asi nemá. Před mnoha lety jsem ve svém životopise psala, ...ŽE PO KAŽDÉ FACCE PŘIJDE POHLAZENÍ A NAOPAK... Tak já se teď zrovna nacházím v tom „naopak". Na podzim jsem dvakrát upadla a potloukla se v jižních Čechách a při příjezdu v listopadu do Prahy se z namožené levé ruky (moje diagnóza) vyklubala hnusná, agresivní choroba, která vyžadovala okamžitou léčbu. Mám za sebou čtyřměsíční chemoterapii a nyní si „užívám" bioléčbu i s chemo. Asi v červnu by měla být operace. Nemám ráda dohady, a tak píši raději vše na rovinu. Chápete, že s Vámi všemi nemohu být v Českém Krumlově na výstavě, kam jsem se opravdu hrozně těšila, ale můj optimismus mi říká, že v září už bude vše zase lepší a já se s vámi na té mojí krásné výstave v českokrumlovském klášteře setkám a oslavíme společně moje 75. narozeniny. Nedobrovolně jsem změnila účes, ale když se pomaluji, nasadím brejle a paruku, omládnu a nikdo mne nepoznává. No, ráno je to horší...
Podzim 2018
Je podzim 2018, MINULÝ ROK, jsem si derniéru na výstavě v Českém Krumlově už docela užila, byla jsem dojatá, že tam mohu být. Výstava v Krumlovských klášterech, byla krásná, taková divadelní a tajemná. O ní se postaral můj celoživotní kamarád a spolupracovník Pavel Marek, bez něj by výstava vůbec nebyla... No a teď o rok později je podzim, je to už přes rok co mi bylo 75 a já zase maluju, jsem šťastná, že už můžu, i když nohy i ruce občas zlobí. Zdravotní výsledky v současné době vypadají dobře a já si to na světě užívám a děkuji tam nahoru, za každý krásný den. Namalovala jsem pro kapličku v Hořicích na Šumavě MADONKU jako poděkování osudu (dole najdete krátké video z posvěcení kapličky) a teď jsem v plné práci s malováním JABLÍČKOVÉHO BETLÉMU, který opět Pavel Marek vymyslel, vyřezal plošáky podle mých návrhů,v životní velikosti a po zjištění, že to za mne nikdo nemůže namalovat, opět jsem nastoupila a vlastně mne to baví i když unavuje... Letošní Vánoce asi nestihneme někde Betlém vystavit, ale příští rok už určitě bude. Doufám, že se dožiju 80. narozenin a tam ho určitě vystavíme. S heslem že STÁŘÍ NENÍ PRO SRABY a že jsme MLADÉ HOLKY VE STARÉ KASTLI, vám všem příznivcům přeju ZDRAVÍ A ŠTĚSTÍ... Emma Srncová
Jaro 2020
Narodil se mi pravnuk ALFRÉD.
Podzim 2021
Je opět podzim... Stále se držím v dobré náladě, i když vše co jsem psala před 3 roky stále platí už bez nadsázky. Blíží se osmdesátka, hlava zatím dobrý, maluji s chutí, ale hůř vidím, slyším a vrátila se mi neuropatie, kterou jsem měla při chemoterapii, takže se trochu motám. Ale... Hodně spím, koukám s chutí na svět a na filmy s dobrým koncem a jsem štastná. Že jsem. A na jaře se mi narodila nová vnučka RŮŽENKA
Léto/podzim 2022
Letos je mi 80 let. Neuvěřitelné… Pamatuji si na dobu, kdy se mi 50letí zdáli už skoro na sklonku života. Jsem vděčná osudu, že mě tu nechal tak dlouho a relativně v pohodě. Prožila jsem krásný život, plný zvratů, ale vždy to bylo k něčemu dobré. Byla jsem třikrát vdaná, každý manžel byl úplně jiný. První, matematik, programátor a skaut, Vladimír. První láska, která mi dala dceru Lucii. Druhý, Bohem nadaný umělec Jiří. Ten mě přivedl k divadlu a k malování, ukázal mi svět a vě- noval mi děti Jana a Barboru. Pak přišel rozchod, který mě ještě dnes občas straší ve snu, ale ve svých v té době 40 letech jsem díky tomu dospěla z „paní od pana Srnce“ v Emmu Srncovou. A začala (nebo spíš musela) jsem žít život za sebe a pro své děti. V té době jsem potkala Pavla. To byl sportovec, fotbalista, dost divoký ve všech směrech, pracovitý a bez mindráků. 10 let to byl život jak za mlada, ale bohužel onemocněl a dalších 20 let se změnilo v utrpení pro něj a celou rodinu. Opět mi pomohlo malování a práce v divadle, tentokrát už ne herecká. V černém divadle „Panoptikum“ jsme spolu s Pavlem Markem vymýšleli a tvořili několik představení. Je to můj kamarád a velký pomocník dodnes. Tam ze shora jsem do vínku dostala dobrou povahu, smysl pro sebeironii i humor. Sveřepost a myslím, že i pokoru. Mít radost z věcí, které mohu mít, a netoužit po ničem, co mít nemohu. Radovat se z toho, že mám tři prima děti, i když jsem si s nimi taky „užila“, ale vše nakonec dobře dopadlo. Mám sedm vnoučat a dvě pravnoučata (v červnu 2022 přišlo potěšení: narodila se moje druhá pravnučka Emilka). Je to velká radost i starost a já se jim snažím pomáhat, jak to jde. Vlastně jsou to takové dárky pro mě, které mi dělají největší radost. Já sama si užívám stáří se svou fenkou Pupinou, která je se mnou už sedm let a prožila se mnou mé období s rakovinou, takže od té doby mě hlídá a kontroluje. Po období, kdy jsem nemohla malovat, pracuji snad i s větším nadšením a užívám si té doby, kdy si zalezu do svého nového obrazu a nevnímám ten bláznivý svět kolem sebe.
Leden 2024
Kamarádi, přátelé, myslím že po zhlédnutí dokumentu
EMMA V OBLACÍCH není už nic zajímavého, co byste se o mně mohli dozvědět.
Stáří opravdu není pro sraby a pro nás, kteří jsme si vždy sami dělali co jsme chtěli, je to nerovný boj. Nemohoucnost, neschopnost, dohromady se vztekem, že to nezvládám, není nic příjemného. Zachraňuje mne, zatím, malování obrazů, při kterém si opět zalezu do děje na něm, jako za mlada, když mi nebylo nejlépe, a je mi lépe.
Rozhodla jsem se už nepsat o své dalším životě na naše stránky, protože chci být vždy vtipná, pravdivá a na mé současnosti není nic, co by vás pobavilo.
A TAK BUĎTE ŠTASTNÍ A ZDRAVÍ A DRŽTE SE…
Emma Srncová